Byl teplý letní večer, kdy slunce pomalu klesalo na obzor a obarvovalo oblohu do množství oranžových a purpurových nuancí. Na promenádě v nábřeží stála Alena, s vlasy barvy zlata, které se leskly ve slunečních paprscích. Její srdce bušilo vzrušením, když se připravovala na setkání se svým dávným přítelem Lukášem, který se vrátil z dlouhé cesty do zahraničí.
Alena si oblékla lehkou letní šaty s jemným květinovým vzorem, jejichž vůně se mísila se svěžím vánkem, který od řeky přinášel sladké aroma kvetoucích ibišků. Její myšlenky se vracely k minulosti – na všechny ty nezapomenutelné chvíle, které spolu prožili. Bylo to jako včera, co se smáli, tančili pod hvězdami a sdíleli své sny.
Jakmile se Lukáš objevil, Alena byla okouzlena jeho charismatem. Měl na sobě tričko s modrými pruhy, které kontrastovalo s jeho tmavými vlasy. S úsměvem ji objal a vzal ji na procházku po malebném nábřeží, kde lampiony visely jako hvězdy a dodávaly místu kouzelnou atmosféru.
Rozproudila se konverzace, smích a vzpomínky. Všechno se zdálo dokonalé, ale Alena cítila, že je něco ve vzduchu. Napětí mezi nimi rostlo a srdce jí bilo čím dál rychleji. Když se dostali k malému kroužku laviček, Alena měla pocit, že je na samém vrcholu světa.
„Pamatuješ si, jak jsme plánovali cestu do Itálie?“ zeptal se Lukáš, oči mu jiskřily. Alena se usmála, ale v hloubi duše cítila, že se něco mění. V tu chvíli, když se na ni podíval, si všimla, že jeho výraz je najednou vážný.
„Aleno, já…“ začal, ale v tom okamžiku se ozval zvuk klaksonu z projíždějícího auta. Alena se podívala směrem ke silnici, ale když se vrátila pohledem k Lukášovi, ten byl najednou bledý jako stěna.
„Co se děje?“ zeptala se s obavami. Jeho ruka, která se snažila uchopit její, se začala třást. „Mám ti něco říct. Čekal jsem na správný okamžik…“
Alena cítila, jak se jí v krku zvedá hrudka. „Co je to?“
„Dostal jsem nabídku na práci v zahraničí. Až do konce roku. Nechci, abychom to museli vzdát…“
V tu chvíli se město rozhostilo do ticha, jakoby se zastavil čas. Všechny barvy okolo vymizely a zůstala jen černobílá. Alena se cítila, jako by jí někdo vzal právě to nejcennější. Chtěla křičet, ale nenašla slova.
„Nerozumím, proč mi to říkáš teď,“ říkala zlomeně.
„Mám tě rád, Aleno. Ale potřebuji vědět, jestli jsi ochotná čekat…“
Alena se na něj podívala a v tom okamžiku ucítila, jak ji zahaluje vzduch nabitý neviditelnou energií. Vlastně byla na vážkách. Ale její pocity nedokázaly zmizet. Zatímco se snažila najít odpověď, v tom se stalo něco nečekaného. Z davu turistiky vylezla malá zlatá kočka, která se okamžitě rozběhla k nim a vrhla se na Lukášovy nohy.
„Co to je?“ zeptal se Lukáš překvapeně. Alena se smála a chtěla odvrátit smutek. Když se sklonila, aby ji pohladila, kočka se na ni podívala jako by jí něco sdělovala.
„Možná to je znamení. Kdo ví?“ řekla, když se postavila zpět. Ale v její duši se v té chvíli zrodil nový plán – něco, co by jí umožnilo cítit se silně.
„Počkáme? To je hrozně těžké…“ řekla. Místo odpovědi se Lukáš přisunul blíž. Čas se zastavil. Ale když se na sebe podívali, oba víc než cokoliv jiného cítili, že jejich příběh ještě nekončí. Ať už bylo cokoliv, rozhodli se bojovat. V srdci si slíbili, že to, co cítí, je silnější než všechna vzdálenost.
Jakmile se rozjeli, Alena věděla, že jejich láska bude jako ta zlatá kočka: nevyzpytatelná, ale přesto kouzelná a plná překvapení.