Bylo to jedno z těch letních odpolední, kdy slunce svítilo jako zlatý měšec a vzduch byl prosycen vůní rozkvetlých růží. V zahradě, jejíž květy hýřily barvami od jasně červené až po něžnou fialovou, stála mladá dívka jménem Klára. Její dlouhé blond vlasy se v slunečním světle leskly jako zlaté nitě, ale její srdce bylo skryté za tvrdou slupkou nezájemu.
Klára, která byla v posvátné symbióze se svou zahradou, si užívala každou chvíli strávenou mezi květinami. Bohužel, láska, jež byla kdysi součástí jejího života, pominula jako ranní mlha. A přestože smutek nosila na svých ramenou, nevzdávala se. Nikdo ji nemohl obvinit, že by se nechala polapit do sítě citů.
Jednoho dne, když se opalovala na teplém slunci, uslyšela z dálky zvuk. Byl to podivný zvuk – jakési šustění, které se blížilo k její zahradě. K jejímu překvapení, z keře vystoupil mladý muž, jehož tvář byla jako namalovaná na plátno. S hlubokými modrými očima, které se leskly jako oceán, a úsměvem, který dokázal roztát i to nejtvrdší srdce, se před ní objevil Adam.
„Omlouvám se, jestli jsem vás vyděsil,“ pronesl nervózně, zatímco si prohlížel květiny okolo. Klára cítila, jak její srdce začne lehce bušit. „Moje jméno je Adam, a sem jsem se dostal, abych…“ Na chvíli se zarazil a jeho hlas se změnil na šepot. „Abych uviděl to nejkrásnější místo ve městě.“
Klára, ačkoliv opatrná, byla zvědavá na jeho přítomnost. Adam, se svým okouzlujícím úsměvem, ji vtáhl do rozhovoru a brzy se jejich smích rozléhal zahradou jako melodie. Jejich konverzace plynula tak přirozeně, že se čas zdál zastavit. Cítila, jak se její srdce otevírá, jako květina, která touží po slunci. Každé slovo, každý pohled, to vše mělo moc probudit city, o kterých si myslela, že je navždy pohřbila.
Jak dny ubíhaly, Klára a Adam si vytvořili neobyčejné pouto. Společné procházky zahradou, návrhy na různé květinové kompozice a dokonce i společné pikniky pod stromy, vše bylo jako z pohádky. Avšak, Klára stále skrývala tajemství – byla vnučkou majitele zahrady, která se měla prodat. Adam, aniž by to tušil, byl synem muže, který měl zájem o koupi.
O den později, když Klára stála na stejném místě, kde se poprvé setkala s Adamem, se vše zřejmě mělo změnit. Adam přicházel s napětím v očích, a v ruce svíral maličký balíček. „Kláro,“ řekl s odhodláním, „nedokážu bez tebe žít. Chci, abys byla se mnou navždy.“
Klára byla omráčena. Ale právě v tu chvíli jí došlo, co se stalo. Než stihla cokoliv říct, Adam dodal: „Vím, že se zahrada chystá prodat, ale slibuji, že ji zachovám, aby tvá krása nikdy nezmizela.“
„Ale ty jsi syn…“ Klára se zarazila, než stačila dokončit větu. Adam ji přerušil: „Ano, vím. Ale já tě miluji víc než všechny peníze na světě. Chci, aby tato zahrada zůstala tvou svobodou a naši láskou.“
Klára byla ohromena. Cítila touhu, strach, ale i nekonečnou lásku. A tak, když do ní Adam vložil prsten a sliboval věčnou lásku, zjistila, že cesta, na kterou by ji vedení srdce dovedlo, byla daleko vzrušující než cestu, kterou měla vytyčenou. Zahrada zůstala jako symbol jejich lásky – květiny květly, slunce svítilo a jejich srdce pulzovala v rytmu, který byl dalekým ozvěnám budoucnosti.
Avšak, když se otočila, aby Adamovi řekla své „ano“, viděla ve svých rukou klíč k zahradě – možná nejen k té fyzické, ale k zahradě jejich životů, která byla plná překvapení, tajemství, ale především nekonečné lásky.