Sedím na slunečné terase v Madridu, kousek od náměstí Plaza Mayor. Vůně čerstvého pečiva se mísí s aromatem kávy, která mi právě přistála na stole. Je to jedna z těch magických chvil, kdy se zdá, že svět je dokonalý. Všude kolem mě žijí lidé, smějí se, křičí, a já se snažím zachytit každou barvu, každý zvuk.
Na chvíli se ztrácím ve svých myšlenkách, když náhle uslyším hlasy z vedlejšího stolu. Dva mladí muži, jeden s tmavými vlasy a druhý s blonďatými, se hádají o tom, kdo by měl být vítězem v soutěži o nejlepší tapas. Směju se, protože vím, že je to jen nevinný spor. Ale pak se něco stane. Ten blonďatý kluk, který se mi líbí, se podívá mým směrem a naše oči se na okamžik setkají.
Jak se slunce pomalu sklání k obzoru, zjišťuji, že jsem ztratila směr. Srdce mi buší, když se snažím najít cestu zpět. Všechny ulice vypadají stejně, barevné vitríny obchodů a pohledy kolemjdoucích se rozplývají do jednoho velkého barevného skvrnění. Cítím se jako hrdinka z nějakého romantického filmu, která se snaží najít cestu k lásce. Ale co když se mi to nepodaří?
Najednou slyším vzdálenou hudbu a rozhodnu se ji následovat. Ve vzduchu se vznáší nádech španělské kultury, a já cítím, jak se mi zrychluje tep. Dostávám se na náměstí, kde se koná festival a lidé tančí, smějí se a užívají si života. Vtom mě někdo chytí za ruku. Je to on! Ten blonďatý kluk ze včerejška. „Hledal jsem tě,“ říká s úsměvem.
„Ale já jsem se ztratila!“ odpovídám, smíchem mu hned oplácím. „Tak to mě musíš vzít na tuto párty, abych se nestratila znovu,“ dodávám v žertu. A tak se začíná naše dobrodružství v Madridu, které mi ukazuje, že někdy se ztratit může znamenat najít něco mnohem cennějšího.