Byl podzim, slunce se pomalu schovávalo za hory, když jsem se vydala na procházku podél Vltavy. Listí na stromech se proměnilo v ohnivé odstíny červené a zlaté, a já jsem se cítila, jako bych kráčela v obraze od impresionisty.
Jak jsem šla, vzduch byl nasáklý vůní spadaného listí a mléčné kávy z nedaleké kavárny. Zastavila jsem se na chvíli, abych si poslechla šumění řeky. To tiché, uklidňující šumění mi připomnělo, jak důležité je zastavit se a nasát atmosféru.
Náhle jsem zaslechla smích a zpěv z druhého břehu. Zvedla jsem hlavu a spatřila skupinku mladých lidí, jak se schází kolem ohně. Jejich energii jsem cítila na dálku. Vzala jsem si odvahu a přiblížila se, zvědavá, co se děje.
Byli to umělci, kteří si přišli užít podzimní večer. Nabídli mi sklenici jablečné šťávy a pozvali mě, abych se přidala k jejich malování na plátno. Cítila jsem se jako v pohádce, když jsem se posadila na trávu a začala malovat.
V tu chvíli jsem zapomněla na všechno ostatní. Barvy na plátně se mísily, jak se podzimní listí mísilo s nebeským modrým pozadím. Ale najednou, když jsem se otočila, zavadila jsem o neznámou postavu. Byl to kluk s zelenýma očima, který se smál a nabízel mi štětec.
Jak jsme malovali společně, mezi námi vzniklo napětí. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep a jak se mi na tváři objevuje úsměv. Byl to krásný podzimní večer a já jsem si přála, aby nikdy neskončil.
Ale pak, když jsme skončili, a já se chystala odejít, kluk mi dal malý kousek papíru. Na něm bylo napsáno: „Zítra u Vltavy ve stejnou dobu. Přijď, pokud chceš malovat znovu.“ Nečekaně jsem se usmála. Možná, že podzimní Vltava není jen o kráse přírody, ale i o nečekaných setkáních a nových přátelstvích, která se rodí na jejím břehu.