Bylo to jedno z těch slunečných odpolední, kdy vzduch voněl po čerstvých květech a káva z blízké kavárny se mísila s vůní čerstvě pokladeného asfaltu. Vydala jsem se na procházku a náhle jsem narazila na staveniště. „Under construction!“ stálo na velkém nápisu, který se hrdě tyčil nad hromadou cihel a kovových trubek.
Zatímco jsem se blížila, slyšela jsem zvuk kladiva, které neúnavně bušilo do železa. „Co se tu vlastně děje?“ pomyslela jsem si. Odhodlala jsem se a vkročila na neznámé území.
Barevné helmy dělníků se vyměňovaly jako barvy na paletě malíře. Každý z nich měl na tváři úsměv, a přesto se zdálo, že se schyluje k nějaké nehodě. Když jsem se blížila k obrovské stavební jámě, spatřila jsem v rohu podivný stroj, který se leskl jako nové auto.
„Hele, slečno, opatrně!“ zvolal jeden z dělníků, když jsem se snažila dostat blíž. V tom okamžiku se stroj rozjel a z něj vyletěla sprška jisker.
Zatímco jsem se snažila uniknout, moje srdce bušilo jako o závod. Ale pak se stalo něco, co jsem nečekala. Pod stroj se skrývala malá krabice, která vypadala jako starý poklad. Když jsem ji otevřela, uvnitř byla stará fotografie a dopis, který začínal slovy: „Pokud to čteš, znamená to, že jsme udělali něco špatně…“
Stavba, která měla být jen obyčejným domovem, ukrývala tajemství, které mě přivedlo k otázkám. Kdo byli ti lidé na fotografii? A co se vlastně stalo?
Když jsem se otočila, abych se vrátila na bezpečné místo, zamyslela jsem nad tím, co všechno může být skryté pod nánosy prachu a betonu. Nikdy bych si nepomyslela, že jedno podivné odpoledne na staveništi změní můj pohled na svět.
Ale to by nebylo všechno. Když jsem se dostala domů, otevřela jsem dopis a zjistila, že byl adresován mně. Moje jméno bylo napsáno na konci! Co to znamená?
A tak, zatímco mi v hlavě vířilo tisíc otázek, věděla jsem, že toto dobrodružství teprve začíná.