Když jsem se poprvé ocitla v kavárně na rohu ulice, slunce prosvítalo do malých oken a vytvářelo na stolech zlatavé skvrny. Vzduch byl naplněný vůní čerstvě mleté kávy a sladkých koláčků. Seděla jsem tam s notebookem, připravená na novou výzvu – PHP programování.
Přesně v ten okamžik, kdy jsem se ponořila do kódu, se mi začalo v hlavě točit začarované kolo myšlenek. Měla jsem za úkol getcpuutil, což znělo jako něco, co by mělo být jednoduché, ale já jsem se cítila jako v labyrintu. Každá řádka kódu se mi zdála jako nová černá díra, do které jsem propadala.
Uprostřed mého snažení jsem uslyšela smích ze stolu vedle mě. Dva kluci, jeden s modrým tričkem a druhý s červenou čepicí, se bavili o tom, jak jejich programátorská skupina získala prestižní ocenění. Záviděla jsem jim tu lehkost, s jakou mluvili o svých úspěších, zatímco já jsem se snažila rozlousknout tajemství bakworking.
Najednou, když jsem se pokusila o další pokus s getcpuutil, k mému údivu se mi na obrazovce objevila zpráva: „Úspěch!“ Až na to, že jsem nevěděla, jak k tomu došlo. Byla jsem zmatená, ale zároveň nadšená. Jak je to možné? Dlouho jsem přemýšlela nad tím, že takové úspěchy přicházejí, když je člověk nejméně očekává.
V tom okamžiku jsem si uvědomila, že úspěch není vždy o dokonalosti kódu, ale o tom, jak se s chybami dokážeme poprat. A právě v tom mi pomohla ta kavárna s jejími smíchem a vůní, která mě inspirovala k tomu, abych se nevzdávala. Jak jsem se zvedla, abych zaplatila a odcházela, kluci se na mě usmáli. Dnes jsem se naučila víc, než jen programování.