V jednom malebném městě, kde se domy stékaly se zelenými parky a ulice voněly po kávě a rozkvetlých květinách, žila mladá žena jménem Klára. Byla to blondýnka s vlnitými vlasy, které se v slunečním svitu leskly jako zlato. Klára byla vždy v poklusu; žila v rychlém tempu, a přesto v jejích očích byla touha po něčem hlubším, nekonečném.
Jednoho dne, když pospíchala na svůj oblíbený trh, potkala muže, který stál u stánku s barvami. Jeho jméno bylo Tomáš, a jeho přítomnost vyzařovala klid, který se zdál být v rozporu s chaotickou atmosférou kolem. Měl tmavé vlasy a hnědé oči, které jako by skrývaly tajemství celého světa. V jeho podání barvy ožívaly – modré jako oceán, červené jako západ slunce a zelené jako nová tráva po dešti.
„Jaké barvy dnes použiješ?“ zeptal se Tomáš Kláry s úsměvem, který jako by vyzařoval teplo. Její srdce poskočilo; odpovídala, že si vybere všechny. Společně se smáli, zatímco míchali barvy a poté malovali na plátno. Každý tah štětce byl jako vdechnutí života, každý tón přibližoval Kláru k Tomášovi více než kdy předtím.
Jak dny plynuly, Klára a Tomáš se stali neoddělitelnou dvojicí. Procházeli se městem, objevovali skryté uličky a malebné kavárny, kde vůně mletých kávových zrn a čerstvě upečených zákusků vyvolávaly sladké vzpomínky. Ale Klára v srdci nosila tajemství. Jednou v noci, když město spalo, se jí vynořilo z temnoty minulosti – vzpomínka na osudový večer, kdy se účastnila podivného quizu. Měla pocit, že tam je něco, co ji spojovalo s Tomášem, a to tajemství ji trápilo.
Jednoho večera, když se seděli na lavičce pod hvězdami, Klára se rozhodla odhalit svůj příběh. „Tomáši, byla jsem na jednom podivném quizu… Lander/Sberquiz 2223 3. Měla jsem pocit, že tam bylo něco víc, než jen zábava. Možná jsem dokonce poznala někoho jako ty.“ Tomáš se zamyslel, jeho oči se zúžily, a pak se usmál.
„To je podivné, Kláro. Já byl jedním z organizátorů, a právě teď nemůžu uvěřit tomu, že jsi tam byla. Měl jsem pocit, že jsi někdo výjimečný,“ odpověděl.
Srdce Kláry bušilo rychleji, jak si uvědomovala, že jejich setkání nebylo náhodné. Byli si přitomíssimo blízko a přece tak daleko, jak stíny noci obklopovaly dva osudové plameny, které se snažily splynout. Jakmile se setkali pohledem, bylo jasné, že jejich spojení bylo mnohem silnější než jakákoli náhoda.
V ten okamžik, pod jasným měsícem, si konečně uvědomila, že k boji o lásku a pravdu bylo zapotřebí víc než jen barev, myšlenek a vzpomínek. Musela se postavit svým strachům a překonat bublinu, ve které žila.
Už nebyla jen blondýnka v poklusu; stala se ženou, která byla schopná milovat tak, jak si to sama vždy přála. Klára a Tomáš se vzali za ruku, a jak se na ně dívající hvězdy usmívaly, věděli, že jejich příběh teprve začíná.
Možná, že láska je jako barvy na plátně – nikdy nevíte, co nového vznikne, dokud se neodvážíte namíchat je dohromady.