Ve vzduchu se vznášel jemný zápach jasmínu, když se Eva, mladá žena s blonďatými vlasy, procházela po cestičkách malebné zahrady, která byla ukryta za starými zdmi městského parku. Slunce se pomalu klonilo k obzoru, jeho zlaté paprsky prosvítaly skrze listy stromů a vytvářely na zemi tancující stíny.
Každý krok Evy byl doprovázen šustěním drobných kamenů, když se pokoušela zapomenout na všechny starosti, které ji tížily. Pohled na rozkvetlé růže ji naplňoval radostí a klidem, ale zároveň v sobě nosil neodbytný pocit touhy. Vzpomínala na loňské léto, kdy po tomto místě chodila s Jakubem, jejich smích se nesl vzduchem jako melodie. Dnes se však cítila sama, osamělá ve svých myšlenkách.
Setkání jako z pohádky
Během její procházky se náhle ozval zvuk, který přerušil ticho – smích. Eva se otočila a spatřila mladého muže v modré košili, jak se opírá o starý strom a hraje na kytaru. Jeho tmavé vlasy se jiskřily jako hvězdy, a jeho úsměv byl tak okouzlující, že Eva cítila, jak jí srdce poskočilo.
„Ahoj,“ pozdravil ji s nádechem zvědavosti. „Jsem Matěj, zrovna jsem se pokoušel napsat novou píseň. Můžeš si poslechnout.“ Eva, ač nervózní, přikývla a posadila se na blízkou lavičku. V jeho hudbě byla melancholie, ale i naděje – něco, co jí připomínalo její vlastní touhy.
Magické odpoledne
Jak spolu mluvili, zahrada se zdála být živější než kdy předtím. Barvy květin byly intenzivnější a vůně jasmínu silnější. Čas plynul, jakoby se svět kolem nich zastavil. Matěj vyprávěl o svých cestách, o tom, jak se snaží najít inspiraci v každém koutě země, a Eva mu na oplátku vyprávěla o své lásce k malování.
„Mám tu jednu skicu,“
řekla a vytáhla z tašky umělecký blok. Na její stránce se rozprostíralo slunce zapadající nad mořem, s odstíny oranžové a fialové. Matěj se na obraz zahleděl s údivem. „To je nádherné. Měla bys to ukázat na výstavě,“ pochválil ji, a oni se zamysleli nad pojmem umění a lásky, které mohou být tak blízké.
Překvapení na obzoru
Jak se slunce začalo schovávat za obzor, Eva cítila, že večer se chýlí ke konci. „Musím jít,“ řekla s těžkým srdcem. Matěj ji ale zadržel pohledem. „Měl bych ti něco říct,“ začal, a v jeho očích byl nádech tajemství. „Před rokem jsem na stejném místě potkal dívku, která mi ukradla srdce. A zdá se, že jsem na tebe čekal, abych ji konečně našel.“ Eva zalapala po dechu a v tu chvíli jí došlo, že to byla ona, o kom Matěj mluvil.
V srdci jí rozkvetla naděje a radost, protože ten, kdo jí tak moc chyběl, byl, jak se zdálo, opět blízko. Jejich příběh se teprve začínal a v zahradě, která je spojila, začali psát novou kapitolu svého života.