Byl to jeden z těch večerů, kdy se vzduch naplnil vůní jarních květin a světla lampiček se tříštila na chodnících jako rozptýlené hvězdy. Stála jsem na okraji parku, naslouchajíc šelestu listí, když jsem spatřila podivného muže s kloboukem, jak sedí na lavičce a píše si něco do zápisníku. Jeho postava kontrastovala s jasně žlutými tulipány, které se v noci zdály ještě více zářivé.
Všude kolem mě se rozléhaly zvuky: smích dětí, štěkot psů, a někde v dáli i klavírní melodie, která se vznášela vzduchem jako kouzelný elixír. Odtud, z mého úkrytu za keřem, jsem ho pozorovala, fascinovaná jeho soustředěním. Co asi mohl psát? Něco tajemného? Nebo snad báseň?
Když jsem se rozhodla, že ho oslovím, ucítila jsem, jak mi srdce buší v hrudi. Když jsem se přiblížila, zafoukal vítr a jeho klobouk mu spadl na zem. Zasmál se, jeho oči se krásně zaleskly. „Ztratil jsem něco důležitého,“ řekl a zvedl klobouk.
Podívala jsem se na něj a zajímalo mě, co v tom zápisníku vlastně je. „Co píšeš?“ zeptala jsem se a on se na mě podíval s jiskrou v očích. „Píšu příběhy lidí, které potkávám“, odpověděl. „Stejně jako ty, jsi teď součástí mého příběhu.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že se ocitám v něčem mnohem větším. Naše osudy se proplétaly jako barevné nitě v tkanině. Rozproudila se mezi námi konverzace, která mi připadala jako tanec. Čas najednou přestal existovat.
Až do té chvíle, kdy se mne zeptal, „Myslíš, že se naše cesty ještě někdy zkříží?“ Odpověděla jsem mu, že nevím. Ale na to se usmál a pronesl: „Ale já to vím. Píšu o nás dvou a ten příběh teprve začíná.“ Tehdy jsem si uvědomila, že ten večer nebyl jen obyčejný. Místo toho se stal začátkem něčeho nečekaného.