V srdci starého města, které se pomalu propadalo do zapomnění, stála opuštěná budova s vysokými okny a praskajícími zdmi. Sluneční paprsky se odrážely od šedého kamene, zatímco vzduch byl prosycen vůní jasmínu, který se vlnil z blízké zahrady. Uprostřed tohoto města, plného historek a tajemství, se však schovávala jedna zvláštní pohádka.
Na rohu ulice, kde se stýkala minulost s přítomností, byla malá kavárna, která byla poslední nadějí všech sousedů. „Kávu nebo čaj?“ zeptala se majitelka, mladá žena s dlouhými zlatými vlasy, která si říkala Elenka. Její úsměv dokázal rozjasnit i ten nejtemnější den. Místo bylo útulné, s dřevěnými stoly pokrytými barevnými ubrusy a starodávnými fotografiemi na stěnách, které vyprávěly příběhy z dávných časů.
Jednoho odpoledne, když slunce házelo zlatavé paprsky na zem, do kavárny vpadl tajemný muž se zasněným pohledem. Jeho vlasy byly jako noční obloha a jeho oblečení mělo barvu inkoustu. Když si objednal kávu, Elenka si všimla podivného šperku, který nosil kolem krku – medailon ve tvaru srdce, který vypadával z jeho oblečení s každým pohybem.
„Mám pocit, že jste tu poprvé,“ nadhodila s úsměvem, když mu položila kávu na stůl. Muž se usmál, ale jeho oči byly plné tajemství.
Jak se dny měnily v týdny, oba se stále častěji potkávali a jejich hovory byly plné smíchu, vzpomínek a nadějí. Elenka se snažila proniknout do jeho minulosti, avšak on s každým dotazem jen přehodil téma. Jednoho dne, když se slunce začalo sklánět za obzor, odvážila se zeptat: „Kdo vlastně jste?“
V ten okamžik se muž postavil, jeho oči se zaleskly a v hlase mu zaznělo: „Jsem ten, kdo hledá.“ Jeho slova rezonovala v Elenčině srdci jako ozvěna. Věděla, že něco velkého se blíží, ale nevěděla, co.
Jednoho večera, když se město ponořilo do noci, muž zmizel. Elenka se rozhodla ho hledat, a tak se vypravila do opuštěné budovy, o které vídávala, jak se za ní zvedá mlha. Jakmile vkročila dovnitř, její srdce bilo jako splašené. Dům byl plný starých knih, prachu a tmy, ale uprostřed stál stůl, na kterém ležel otevřený deník. Stránky byly popsané podivnými symboly a jmény, které jí byly povědomé.
„Co to má znamenat?“ šeptala si pro sebe, když v tom ji osvětlení osvětlilo záhadný medailon, který ležel vedle deníku. Byl to ten samý, který měl tajemný muž kolem krku. Srdce jí vynechalo. Rozhodla se prozkoumat každé slovo, každý obrázek.
Až na poslední stránce se ukrýval vzkaz: „Hledám lásku, která mi byla vzata.“ Její oči se rozšířily, když odhalila pravdu. Tajemný muž byl ve skutečnosti princ z dávných časů, jehož láska byla prokletá. Muselo se stát něco záhadného, aby se dostal do tohoto zapomenutého města.
Ale co bylo nejpřekvapivější? Elenka si uvědomila, že jeho láska byla jí – ona byla tou, která měla moc zrušit prokletí. Vykročila tedy ven z budovy s odhodláním a srdcem plným naděje. S praskáním se jí najednou zjevil muž ve dveřích. „Nehledáš mě, ale svou vlastní minulost,“ usmál se, a ona zjistila, že ve skutečnosti nikdy neodešel.
Spolu se vydali na cestu k uzdravení a objevování lásky, která byla navždy spjata s tajemstvími starého města.