Byla jsem na cestě domů z večírku, když jsem náhle uslyšela podivný zvuk. Šumění listí v jemném nočním vánku mě přimělo zastavit a nastražit uši. V té tichosti jsem si všimla, jak se stíny stromů na chodníku zrcadlí v lunární záři, a v tu chvíli mě přepadla zvědavost.
Začala jsem se přibližovat k temnému parku, jehož okraje byly pokryté hustými keři. Vůně mokré trávy a nočního kvítí mísila se s mým výdechem. Všude kolem mě se ozývalo cikání cvrčků, které mi připadalo jako tajný jazyk přírody.
Náhle jsem spatřila světélko v dálce. Bylo slabé, ale nedalo se přehlédnout. Srdce se mi rozbušilo, když jsem se blížila k podivné scenérii. Uprostřed parku stál malý altánek, osvětlený svíčkami. Vypadalo to jako scéna z pohádky, kterou jsem si vždy představovala.
Uvnitř altánu jsem zahlédla muže, jak sedí u stolu a něco píše. Jeho tmavé vlasy se leskly ve světle a já jsem cítila, že mohu být svědkem něčeho výjimečného. Dala jsem se na ústup, ale v tom momentě se otočil a jeho oči mě upoutaly.
„Nebuď tak plachá,“ řekl s úsměvem, který mě okamžitě okouzlil. „Pojď blíž, mám pro tebe zprávu.“
Můj vnitřní hlas mě varoval, ale zvědavost byla silnější. Přišla jsem k němu a viděla, že na stole leží starý deník. Otevřel ho a ukázal mi stránku. Bylo tam napsáno: „Každý, kdo se nebojí, najde poklad, který čeká na odhalení.“
„Co to znamená?“ ptala jsem se, zatímco se mi v mysli rozvíjela paleta možností. „To je tvá cesta,“ odpověděl tajemně a dodal: „Záleží na tobě, jestli ji projdeš.“
Než jsem stihla reagovat, zhasly svíčky a altánek se ponořil do temnoty. Vyděšeně jsem se rozhlédla, ale když jsem se podívala zpět, muž byl pryč. Jen deník zůstal ležet na stole, vyzařující tajemství a nespočet otázek.
Otočila jsem se a v tom jsem si uvědomila, že jsem ve skutečnosti ve snu. Vše okolo mě se začalo rozplývat a já se probudila ve své posteli s deníkem v náručí. Nevěděla jsem, jestli to, co se stalo, byla realita, nebo jen fantazie, ale jedno bylo jisté – poklad na mě čekal, a já jsem se rozhodla ho najít.